Ve třiceti začínala znovu od začátku. Nyní se Asmik Grigorjan chystá na Rusalku s Českou filharmonií

  • 12.08.2022
  • 0
  • 71 Views

Sopranistka v posledních letech uchvátila publikum na festivalech v Bayreuthu i v Salcburku. Její cesta do špičkových operních divadel však nebyla ani zdaleka přímočará.

„Nebojím se ničeho. Zvláště ne věcí, které nemohu změnit,“ říká o sobě litevsko-arménská sopranistka Asmik Grigorjan, která mezi své zásadní role počítá také Rusalku. V září ji provede s Českou filharmonií hned třikrát v rámci festivalu Dvořákova Praha.

Po premiéře Pikové dámy v milánské La Scale se Grigorjan ocitla v neobvyklé situaci: měla před sebou takřka celý týden volna, které mohla strávit v rodném Vilniusu, kde má dodnes svůj domov. V rozhovoru, který jsme vedli, inscenaci v Miláně chválila, úzkostlivě se ale vyhýbala jakékoliv zmínce o tom, že divadlo ukončilo spolupráci s dirigentem Valerijem Gergijevem, podporovatelem Vladimira Putina. Učinila tak ostatně také Dvořákova Praha a řada dalších světových hudebních institucí.

Mnohem uvolněněji sopranistka mluvila o tom, jak se staví ke své vlastní práci. „Nahrávám si všechna svoje vystoupení, pořád je poslouchám a zkoumám, co bych mohla příště udělat jinak a líp,“ přiznává Grigorjan a jako samozřejmost zmiňuje potřebu neustále pracovat sama na sobě. Cítí se tím zavázána i svým rodičům, arménskému tenoristovi Gegamu Grigorjanovi a litevské sopranistce Ireně Milkevičiūtė. Díky ní se Grigorjan poprvé setkala s operou, ještě než se narodila: její matka v době těhotenství zpívala titulní roli v Pucciniho Madam Butterfly. Později se spolu obě ženy na jevišti skutečně setkaly, v inscenacích Evžena Oněgina a Pikové dámy.

akademieklasickehudby-clanek-asmik-grigorian-s.jpg (49 KB)„Je to nádherná hudba i postava, a dokonce bych řekla, že je to jedna z mých erbovních rolí,“ říká o Rusalce Asmik Grigorian | © foto: P. Gasiunas

Sopranistka v posledních letech uchvátila publikum na festivalech v Bayreuthu i v Salcburku. Její cesta do špičkových operních divadel však nebyla ani zdaleka přímočará. Hudbě se věnovala od dětství a rodiče byli jejími prvními učiteli, sama ale tvrdí, že opravdu zpívat se naučila až po třicítce. Předtím si prošla dlouholetým vyčerpávajícím kolotočem rolí v menších divadlech, který měl za následek hlasovou i psychickou krizi. Ve třiceti letech začínala od začátku. „Se svými tehdejšími problémy se netajím. Myslím, že je důležité, aby i mladí pěvci věděli, že nemají zbytečně spěchat,“ otevřeně říká Grigorjan.

Jedna a ta samá žena

Pro čtyřicetiletou zpěvačku není důležité, jak blízká je jí postava, kterou právě ztvárňuje. „Jedná se vždy o jednu a tu samou ženu, která se nachází v extrémně odlišných situacích. Snažím se každé postavě porozumět tak, aby byla pochopitelná v první řadě pro mě,“ vysvětluje sopranistka, které si dirigenti i režiséři cení pro její komplexní přístup.


Přesvědčit se o tom mohlo publikum v madridském Teatro Real, kde ztvárnila titulní roli Rusalky v inscenaci situované do baletního divadla. S obdivuhodnou grácií tehdy zvládla i taneční složku své role. „Stálo mě to hodně práce, nikdy předtím jsem v baletních botách na špičkách nestála,“ líčí Grigorjan, která musela obtížnou dovednost trénovat doslova krok za krokem, a ještě se učit, jak s nezvyklým pohybem koordinovat zpěv. „Možná jsem ale v sobě objevila nový talent,“ směje se. Pomohla jí při tom i fyzická kondice. „Občas dělám tai-chi nebo break dance, ale nedokážu jít do posilovny a provádět tam nějaké cviky.“


S rolí Rusalky se poprvé setkala asi před patnácti lety. „Je to nádherná hudba i postava, a dokonce bych řekla, že je to jedna z mých erbovních rolí,“ vyznává se sopranistka. Z českého repertoáru jmenuje ještě jednu oblíbenou postavu. Jenůfou minulý rok okouzlila publikum v londýnské Covent Garden.


Jenůfa a Rusalka mají něco společného: neřídí se dobře míněnými radami starších, což pro ně má tragické následky. Grigorjan ale sama podotýká, že když je člověk v teenagerském věku, jsou mu i ty nejrozumnější rady rodičů často proti srsti, protože si chce dělat všechno po svém. „Sama jsem měla ohromné štěstí, protože otec mě nikdy do ničeho netlačil,“ vzpomíná sopranistka s láskou na svého prvního učitele, který jí ponechával volnost při veškerých rozhodnutích.


Svoje litevské i arménské kořeny vnímá Grigorjan velmi silně, v oblibě má i diametrálně odlišný folklor a kultury obou zemí. Před deseti lety se jako sólistka významně podílela na Koncertě na památku obětí arménské genocidy, který se uskutečnil ve Vilniusu.


O šest let dříve ve svém rodném městě stála u vzniku sdružení Vilnius City Opera, které se z nezávazného spolku mladých operních interpretů změnilo v regulérní divadelní instituci, jež dodnes úspěšně funguje. „Když jsme se dali dohromady, nešlo nám ani v nejmenším o založení nové operní společnosti,“ vzpomíná Grigorjan na bezstarostné začátky v roce 2006, kdy se setkalo pár mladých lidí, kterým spolu bylo dobře a chtěli dělat operu trošku jinak a po svém. „Přitáhli jsme k opeře spoustu nového a mladého publika, vlastně jsme si tím vytvořili celou generaci příznivců,“ připomíná zpěvačka další pozitivní důsledky vzniku Vilnius City Opera.

Bolestné rozpory doby

Asmik Grigorjan po celou dobu své kariéry projevuje ohromnou energii, která jí umožňuje velké pracovní nasazení. Například během zkoušek na Evžena Oněgina v Komické opeře v Berlíně roku 2016 zvládla ještě dojíždět do Vilniusu, kde zpívala v muzikálu Sweeney Todd. Když v březnu 2020 onemocněla covidem, jehož následky ji ještě dlouho pronásledovaly, přijala vše jako motivaci k další práci. Podobně jako při dřívější hlasové krizi se nenechala odradit a do následujícího léta stihla vytvořit hlavní role v pěti nových produkcích.

Letos v březnu vydala sopranistka své první sólové album: písně Sergeje Rachmaninova nahrála s klavíristou Lukasem Geniušasem. V době natáčení ani jeden z nich nedokázal říct, proč si pro svůj společný projekt vybrali název Dissonance. Paradoxně až aktuální dění Grigorjan přivedlo k myšlence, že se vlastně jedná o dokonalé vyjádření bolestných rozporů v jejím srdci. „Na jedné straně je moje láska k ruské kultuře, hudbě, literatuře, přátelům, rodině i příbuzným, na té druhé stojí nepochopitelná, hanebná, nesmyslná a zločinná katastrofa, která se dotýká nás všech.“

Vyšlo v Magazínu České filharmonie 3/2022.

Akademie klasické hudby (akademieklasickehudby.cz)

RUSALKA NA DVOŘÁKOVĚ PRAZE 2022

Pondělí 19. 9. 2022, 19.00 Rudolfinum — Dvořákova síň 

Středa 21. 9. 2022, 19.00 Rudolfinum — Dvořákova síň

Pátek 23. 9. 2022, 19.00 Rudolfinum — Dvořákova síň

NAŠI PARTNEŘI

ORER ARMENIAN EUROPEAN MAGAZINE
connect with us: