Tomáš Jadlovský. Arménie pro mne bude navždy zemí svobody

  • 25.09.2022
  • 0
  • 213 Views

Na otázky šéfredaktora časopisu ORER Hakoba Asatryana odpovídá  překladatel, publicista a bývalý český diplomat, žijící v Jerevanu Tomáš Jadlovský

V Arménii se ocitl za dramatických okolností, které popsal v autobiografické knize Otec na útěku. Knihu vydalo v Praze nakladatelství Klika Věry Noskové. Autor v knize barvitě popisuje poslední roky svého života se španělskou manželkou, rozvod, únos svého syna, podvody české a španělské justice, nefunkční českou státní správu a zážitky ze života v Karabachu a Arménii. Z četby knihy jsem nabyl dojmu, že evropské demokraticky se tvářící státy rozpoutaly opravdové kriminální drama. A je velice smutné, že se nemůže domoci žádného kontaktu se svým synem Mirkem nejen autor knihy, ale dokonce ani jeho rodiče.

Proč jste se rozhodl napsat knihu?

Měl jsem více důvodů. Zaprvé, už roky nic nevím o svém synovi, aktuálně uneseném ve Španělsku, a pro jistotu, kdybych se náhodou nedožil shledání s ním, mu chci nechat vysvětlení, co a proč se stalo. Několik lidí má elektronickou verzi knihy, kterou mu předají, kdybych mu ji nemohl dát já. Potom si ji pomocí překladače přečte, protože už asi neumí česky. Zadruhé jsem chtěl udělat ostudu všem podvodníkům, kteří synovi, mně a mým rodičům zničili kus života – soudcům, advokátům a tzv. právní ochraně dětí. Knihu propaguji a kupují jí knihovny v ČR i na Slovensku. Sleduji jejich katalogy a těší mne, že skoro nikde neleží kniha na polici moc dlouho. A možná bude ještě třetí cíl – osvěta v zahraničí. Chci zařídit překlad do arménštiny a vydání knihy v Jerevanu. Arméni moc nevědí o poměrech v Evropě, o feminismu a justičním bezpráví. Kniha by mohla být varováním, kam se dostane tradiční společnost, když podlehne levicovým ideologiím jako jsou feminismus a nekritické upřednostňování žen. Abych nebyl špatně pochopen, nemám nic proti ženám, které se samy vypracují. Naopak. Věnuji se jazykovědě, kde je převaha žen, a rád s nimi spolupracuji. Ale odsuzuji státy, kde jsou ženy upřednostňovány jen proto, že se na základě předsudků, stereotypů a lží hlasitě dožadují výhod na úkor mužů.

Proč jste si pro útěk vybral Arménii a zpočátku navíc Karabach?

V Evropě jsem od roku 2010 žil v absurdní situaci dvou soudů k jednomu dítětu, jejich protichůdných rozhodnutí a celé řady podvodů. Soudci byli nezávislí na zákonech i morálce. Roky jsem syna nemohl vídat, nebo jen pár hodin měsíčně. Vymahatelnost práva a rovnost pohlaví existují v Evropské unii pouze na papíře. Odcizení od syna, které bylo součástí manželčiny pomsty, mne přivedlo roku 2014 k radikálnímu kroku. Chtěl jsem se synem odjet do třetí země, kde počkáme na výsledek českého soudu a kde budeme spolu. V Arménii a Karabachu jsem už předtím byl a líbilo se mi tam. Původně jsem myslel, že tam budeme pár měsíců, skončí justiční schizofrenie, vrátíme se do Evropy a budeme dále žít jako rozvedení rodiče. Ale to se nesplnilo, protože Česká republika je jedním z mála států, možná jediným, který podporuje únosy svých malých občanů do zahraničí. Pak přišel španělský zatykač, objednaný mou manželkou, a kvůli němu jsem v Arménii už osmým rokem. Zařídil jsem si nový život a snažím se v klidu dožít promlčení. O zatykači jsem se dozvěděl na arménsko-gruzínských hranicích, je to v knize popsáno. Jeli jsme s Mirkem překročit hranice tam a zpět, abychom mohli v Arménii a Karabachu žít dalšího půl roku. V databázi se ukázal zatykač a už to jelo. Naštěstí mne Arméni nevydali a Arménie tak pro mne bude navždy zemí svobody. Prokurátor, který dostal zatykač na stůl, mne viděl poprvé v životě, měl kvůli mně práci a choval se lépe než všichni Češi dohromady.

Z knihy mám dojem, že evropská byrokracie, justice a státní instituce se tvářily, jako kdyby se jich popsaný problém vůbec netýkal a postupovaly subjektivně. Nemyslíte si podle vlastní zkušenosti, že by se věci měl v politické rovině věnovat na unijní úrovni třeba Evropský parlament? Rozvedení otcové jsou v naší době feministického rozmachu zcela bez ochrany státu, podobných případů znám v Čechách více.

Máte pravdu, určitě by to za zásah shora stálo. Znám podobné případy také na Slovensku a věřím, že se najdou i v dalších státech. Jenže potíž je v tom, že tématu diskriminace mužů se politici vyhýbají jako čert kříži. Evropští muži jsou v důsledku feminismu zakřiknutí a neumí nebo nechtějí za svá práva bojovat. Jen výjimečně někdo bojuje celé roky, protože je to drahé a vyčerpávající. Já jsem se obracel na řadu politiků a vždy to skončilo jalovými radami, že se mám poradit s advokáty, že se mám odvolat nebo si stěžovat u Evropského soudu pro lidská práva. Přitom tento evropský soud je v podstatě cirkusová instituce, která většinou opatrovnické případy ani nepřipustí k projednání. Ale politikům a soudcům se hodí, aby ho prezentovali jako mezinárodní kontrolu domácích soudů. Třeba za Českou republiku dnes u tohoto soudu působí Kateřina Šimáčková, která jako česká ústavní soudkyně podepsala usnesení o mém synovi, že porušení unijního práva a podvod s předáním jurisdikce do Španělska nejsou protiústavní. Má-li Česká republika v ústavě napsáno, že soudci rozhodují výhradně podle zákona, soudci zákony bez uzardění porušují a překrucují a české ústavní soudkyni to připadá normální a navíc v zájmu dítěte, tak co od ní a jí podobných můžete čekat ve Štrasburku?

Historie nemá ráda kdyby, ale přece jen, nemyslíte si, že kdybyste zůstal v diplomacii, že jako diplomat byste svůj problém s justičním systémem vyřešil snáze?

To si nemyslím. Soud o syna běžel od roku 2010, z diplomacie jsem odešel roku 2014 a za celé čtyři roky jsem slušností ničeho nedosáhl. Obracel jsem se kvůli nefunkční justici na poslance, ministry, předsedy vlády, ombudsmany a Evropskou komisi a bylo úplně jedno, že jsem byl diplomat. V ČR není podstatné, zdali je rodič pracující, morálně zachovalý, český občan, zdali má předpoklady pro výchovu dítěte. Rozhodující je pohlaví. Určitě jste slyšel o Evě Michalákové, Češce žijící v Norsku, která se tam odstěhovala a její děti tam žily celý život. České národní pozdvižení na její obranu proběhlo ve stejnou dobu, kdy byl můj syn do Španělska unesen a byl podle unijního práva v české jurisdikci. Bývalo by stačilo ze strany českého státu Španělům pohrozit Evropským soudním dvorem a rychle by hodili zpátečku. Přitom jsem nebyl, na rozdíl od manželky, pomstychtivý a chtěl jsem syna nejen do otcovské, ale případně také do střídavé výchovy, která mohla mít různé parametry v ČR a výhledově i na dálku. Ale protože jsem muž, otec, nikdo nehnul prstem. Ředitel Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí Zdeněk Kapitán, který mého syna zastupoval jako opatrovník, mi vyprávěl, že už tehdy existovaly děti střídané mezi dvěma zeměmi. Z diplomacie vím, že české děti se mohou učit v cizině a v ČR absolvovat rozdílové zkoušky. Když se chce, všechno jde. Jenže v ČR se nechce, dítě se považuje za majetek matky, ať je jakákoliv. Ostatně Úřad pana Kapitána roky bývalou manželku utvrzoval, že jí ve všem půjde na ruku. Když mi jednou odmítla syna předat podle soudního příkazu na Vánoce a převzal jsem si ho s papírem v ruce proti její vůli, ještě měly jeho podřízené drzost mne kritizovat, že se chovám nekonstruktivně. Že manželka chtěla synovi upřít dárky a zážitky s polovinou rodiny u stromku a že ignorovala usnesení soudu, jim bylo úplně jedno.

V knize zajímavě popisujete, jak jste se synem trávili čas v Náhorním Karabachu a Arménii. Nicméně, co na Vás udělalo největší dojem, co Vás během těch let nejvíce překvapilo?

První měsíce mi v Karabachu vyhovoval klid a pomalé tempo života v maloměstě. Ve Stěpanakertu a Šuši se žilo klidně, bez stresu, bez uspěchaných davů všude kolem, jak jsem to znal z metropolí, kde jsem pracoval. Velice se mi líbilo, jak si arménské děti bez dozoru hrály na hřištích, že se rodiče nebáli, že by se jim něco stalo. To mi připomnělo moje dětství, tu bezstarostnost, kterou současné děti v Evropě neznají. Když dnes jdete s dítětem v Praze na hřiště, musíte zkontrolovat, jestli se tam neválejí použité jehly po narkomanech, a dítě ani potom nesmíte pustit z očí. A pokud můžu být trochu přízemní, tak mne v Arménii překvapilo dobré jídlo a skvělé víno. Výběr ovoce, zeleniny, ořechů, koření, ryb a masa je mnohem širší než v Čechách, a to nemluvím o cenách, které byly nižší už před lety, natož dnes.

V knize píšete, že jste ve Stěpanakertu začal podruhé studovat a naučil jste se arménsky. Bylo těžké se naučit arménsky? A jak Vás změnila znalost arménštiny?

Arménština je těžký jazyk. Musíte se ji učit jako prvňáček, nejdříve číst a psát písmena, která se nepodobají ani latince ani azbuce, potom začít s mluvnicí a nasát nová slova. Jako čtyřicátník jsem si koupil v jazykové škole učebnici s písankou a doma trénoval. Jakmile jsem dokázal číst, chodil jsem po městě, četl nápisy, v supermarketu jsem se učil z cenovek názvy potravin a jiného zboží, a nakonec to hlava vstřebala. Po dvou letech jsem dokázal poslouchat arménské zprávy. Jako lingvistu mne to obohatilo, dokonce jsme s mou učitelkou napsali arménsky studii o překladatelství frazeologie, což bylo kdysi téma mé doktorské práce. Letos na podzim studie vyjde v univerzitním sborníku. A hlavně mi studium arménštiny pomohlo s duševní rovnováhou, prospělo mi zabavit se, odsunout v hlavě stranou nekončící problémy se soudy a nemyslet pořád jen na uneseného syna.

Co teď děláte? Pracujete?

Překládám pro soukromou firmu. Může to znít se zatykačem paradoxně, ale získal jsem pracovní svobodu, kterou jsem dříve neměl. Sice nemůžu vycestovat z Arménie, ale mám svůj klid a pracuju doma podle sebe. Už roky nepoužívám budík, což je největším výdobytkem mého nového života.

Na konci knihy dáváte synovi velice zajímavou radu, aby v budoucnosti nespojoval svůj život s Českou republikou a Španělskem, které jemu i jeho rodině zničily štastnou budoucnost. Vy sám, spojujete svou budoucnost s Arménií? Jak dlouho už žijete v Jerevanu?

Do Jerevanu jsem se přestěhoval z Šuši před třemi lety. Chci tady dožít do promlčení mého velkého zločinu, že jsem nerespektoval vedoucí úlohu matky v životě dítěte a odvezl dítě od ní tak, jak to ona udělala třikrát. Potom se uvidí. Žijeme v dynamické době, kdy nevíte, co bude za půl roku, natož za několik let. Trvale se do Evropy vracet nechci, maximálně občas navštívit rodiče. Pokud jde o syna, vysvětlím mu, že co se stalo mně, může se stát znovu jemu. A kromě morálních důvodů, nevidím žádnou budoucnost v České republice a ve Španělsku ani z ekonomické perspektivy. Ve Španělsku navíc značně akcelerují globální oteplování a změny s ním spojené, takže za pár let může být Evropa v úplně jiném stavu. Byl bych nejraději, kdyby byl můj syn světoobčan a příliš se nevázal k žádné zemi. Ušetřil by si tak zklamání, že ho vlastní stát zradil.

Na závěr, co byste poradil otcům v podobné situaci, v jaké jste se ocitl Vy?

Jakkoliv to může být těžké, tak bojovat a nikdy se nevzdávat. Nepřistupovat při rozvodu na postavení rodiče druhé kategorie a žádat střídavou výchovu. Neupřednostňovat případnou novou ženu před vlastním dítětem. Nepodléhat manipulativním blábolům, že menší dítě potřebuje hlavně matku, že musí mít jeden domov, že větší dítě si k otci samo cestu najde později. Dítě potřebuje oba rodiče už od útlého věku, příroda to tak zařídila a žádná ideologie a společenská poptávka na tom nic nezmění. Děti jednou dospějí a udělají si vlastní názor. Já jsem vyrostl v úplné rodině, takže to můžu říct jen teoreticky z pohledu mého syna a dnešních dětí – kdyby se rodiče rozvedli a skončil bych v době střídavky jen s matkou, ještě více než každodenní absence táty by mne mrzelo, že jsem mu za ten boj nestál.

Děkuji za rozhovor.

1-4/92/2022 ORER Magazine

Prague

https://www.luxor.cz/v/1567977/otec-na-uteku or

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/otec-na-uteku-427674747?gclid=Cj0KCQjwyt-ZBhCNARIsAKH1174t5f98AYtUG9BIgdT9miOjMTBiYBPsu1D_Gfo6xaGPZQzcei9NQEsaAi90EALw_wcB

NAŠI PARTNEŘI

ORER ARMENIAN EUROPEAN MAGAZINE
connect with us: