„Patří k nejlepším českým dirigentům své generace, ale v Praze se doposud na velkém pódiu nepředstavil,“ prohlašuje o Marku Prášilovi dramaturg Pražského jara Josef Třeštík. Prášil je hlavním hostujícím dirigentem Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích a dirigentem ostravského Národního divadla moravskoslezského. V rámci Debutu Pražského jara stane v úterý 24. května v čele PKF – Prague Philharmonia, sólistou večera bude mladý klavírista Dongha Lee, laureát Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara z roku 2021. „Je pro mě ctí hrát v tak krásném městě s tak skvělým orchestrem. Loni jsem v Praze hrál pro prázdné auditorium, diváci byli před obrazovkami streamu. Tentokrát se těším, že opět bude moci být sál plný publika!“ říká korejský umělec a Marek Prášil doplňuje. „Nesmírnou poctou a výzvou zároveň je pro mne možnost debutovat na festivalu Pražské jaro.  O to více, že mne umělecká rada festivalu navrhla jako prvního absolventa JAMU, který tuto krásnou příležitost
k dirigentskému debutu dostal,“ říká ostravský rodák a patriot Marek Prášil.

Program koncertu zahájí Dětský koutek Clauda Debussyho v nápaditě barevné instrumentaci autorova přítele Andrého Capleta, první polovina večera pak vyvrcholí provedením Koncertu pro klavír a orchestr č. 23 A dur Wolfganga Amadea Mozarta. Druhá polovina přinese kontrast. „Bude to oslava přírody a folklorismu v tom nejryzejším slova smyslu,“ říká Marek Prášil. „Zazní méně uváděná Suita op. 3 Leoše Janáčka, autora, který je mému srdci, a to nejen místopisně, až bytostně blízký a s jehož hudbou se mám to štěstí potkávat čím dále tím častěji,“ svěřuje se dirigent. Celý večer pak završí Rumunský koncert klasika 20. století Györgyho Ligetiho. „Je to jedno z jeho raných děl, je oslavou skladatelova vztahu k transylvánskému folklóru, který intenzivně studoval,“ vysvětluje Prášil.

Marek Prášil

Marek Prášil (nar. 1986) vystudoval hru na klarinet na Ostravské univerzitě a paralelně se svým prvním angažmá v orchestru Národního divadla moravskoslezského začal studia dirigování na konzervatoři. V nich pokračoval pod vedením Tomáše Hanuse na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde je v současnosti posluchačem doktorského studijního programu. První dirigentské příležitosti se mu naskytly záhy, a to zejména v oblasti muzikálu.

Díky svému pedagogovi měl také možnost podílet se jako asistent na nejprestižnějších zahraničních operních produkcích, jako byla například Janáčkova Věc Makropulos (2014) či Smetanova Prodaná nevěsta (2018) v Bayerische Staatsoper v Mnichově, Straussův Růžový kavalír ve Welsh National Opera (2017) nebo Čajkovského Jolanta v Paříži (2019).

V roce 2015 mu bylo uděleno Stipendium Bayreuther Festspiele.

Na základě předchozí úspěšné spolupráce se Marek Prášil stal od sezóny 2020/21 hlavním hostujícím dirigentem Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích. O jeho dirigentských ambicích mj. svědčí, že na inauguračním koncertě v této pozici provedl Stravinského Svěcení jara.

V srpnu 2016 dvěma koncerty debutoval u švýcarského Sinfonie Orchester Biel Solothurn. V roce 2020 pak u Litevského národního symfonického orchestru provedením Dvořákova Te Deum. Do Vilniusu se vrátí v roce 2022, aby se stejným orchestrem v litevské premiéře provedl Janáčkovu Sinfoniettu.

Další hostování Marka Prášila zahrnují např. Janáčkovu, Plzeňskou i Brněnskou filharmonii, operní angažmá jej zavedla do Státního divadla Košice (Belliniho Náměsíčná) a do Slezského divadla v Opavě (Kálmánova Hraběnka Marica).

Diskografie Marka Prášila zahrnuje mimo jiné záznamy s Jihočeskou filharmonií a houslistou Romanem Patočkou, violoncellistou Jiřím Bártou nebo sopranistkou Patricií Janečkovou, které vznikaly během covidového roku. Dále má na kontě především crossoverové projekty – CD nazvané Hana/Edith s nejznámějšími šansony Edith Piaf v podání držitelky Ceny Thálie Hany Fialové, vánoční CD Hallelujah Martina Chodúra s Janáčkovou filharmonií Ostrava, v Národním divadle moravskoslezském vznikla nahrávka české premiéry komorního muzikálu The last five years (Pět let zpět).

Není bez zajímavosti, že svou pohotovost a připravenost Marek Prášil, zanícený sportovec, osvědčuje nejen při zvládání nečekaných situací v divadle a na pódiu, ale také jako dlouholetý dobrovolný záchranář Českého červeného kříže.

Dongha Lee

V historii Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara se stalo zřídka, aby celkový vítěz současně posbíral všechny zvláštní ceny. Mladý pianista z Jižní Koreje Dongha Lee však vloni porotce uhranul natolik, že si spolu s titulem laureáta odnesl také Cenu hlavního města Prahy, Cenu Českého rozhlasu a cenu za nejlepší provedení díla Jany Vöröšové, které vzniklo speciálně pro soutěž. Ve finále Dongha Lee za doprovodu Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK a dirigenta Marka Šedivého zahrál Beethovenův Čtvrtý klavírní koncert. Věroslav Němec v časopisu Harmonie napsal, že o „vynikající technice netřeba mluvit (…) Dongha Lee měl Beethovena zjevně dlouhodobě zažitého a hrál ho s očividným nadhledem.“ Ve stejné recenzi dále uvedl, že „Dongha Lee připomínal víno vyzrálé a ve všech složkách vyvážené.“

„Jamile soutěž skončila, dostal jsem pozvání z mnoha míst,“ svěřuje se radostně klavírista. Čekají ho tak vystoupení třeba v jihokorejském Arts Center, v lipském Gewandhausu nebo německém Kirchheimbolandenu.

„Korejští hudebníci se snaží pochopit ducha evropské hudby,“ říká Dongha Lee. Proto zvolil za místo svého studia Německo. Nejprve na Hochschule für Musik v Hannoveru absolvoval s vyznamenáním ve třídě Ewy Kupiec. Nyní je posluchačem Vysoké hudební školy v Münsteru u Arnulfa von Arnim.

Slovo o programu

Program koncertu zahájí Dětský koutek Clauda Debussyho v nápaditě barevné instrumentaci autorova přítele Andrého Capleta. Populární cyklus původně klavírních skladeb francouzský skladatel dedikoval své dceři, které se říkalo Chouchou (Šušu). „Mé drahé malé Chouchou, od jejího otce s láskyplnou omluvou za to, co bude následovat,“ napsal skladatel do věnování. Jak sám Marek Prášil říká, i jeho vedlo k zařazení skladby na program pražskojarního debutu jeho otcovství. „Inspirací pro výběr tohoto hravého a dětsky bezstarostného díla je mi čas strávený s mým prvním synem Matyášem,“ svěřuje se.

První polovina večera vyvrcholí provedením Koncertu pro klavír a orchestr č. 23 A dur Wolfganga Amadea Mozarta.Dílo vznikalo v sousedství opery Figarova svatba a jeho druhá věta v nezvyklé tónině fis moll patří k té nejkrásnější a nejjímavější hudbě, jakou salcburský rodák složil.  „Jsem nesmírně rád, že se na pódiu setkáme společně s vítězem soutěže pražského jara, s korejským pianistou Donghaem Leem, pro nějž, pominu-li samotnou soutěž, bude naše spolupráce vlastně také festivalovým debutem,“ říká o spolupráci dirigent. „Já osobně si myslím, že Mozartovy klavírní koncerty jsou lépe vystavěné než jeho sonáty,“ uvádí Dongha Lee. „Koncert A dur miluje mnoho lidí, je to velmi hluboké dílo, které jsem chtěl uvést, až budu starší. Ale měl jsem štěstí a dostal příležitost dříve, než jsem čekal,“ dodává s radostí.

Druhá polovina přinese kontrast. „Bude to oslava přírody a folklorismu v tom nejryzejším slova smyslu,“ říká k tomu Prášil. „Zazní méně uváděná Suita op. 3 Leoše Janáčka, autora, který je mému srdci, a to nejen místopisně, až bytostně blízký a s jehož hudbou se mám to štěstí potkávat čím dále tím častěji,“ svěřuje se dirigent. Hukvaldský rodák dílo psal v roce 1891, ale premiéra se konala až v roce 1928 v podání spojených rozhlasových orchestrů z Prahy a Brna. Materiál si skladatel vypůjčil ze své opery Počátek románu a Lašských tanců.

Celý večer pak završí Rumunský koncert klasika 20. století Györgyho Ligetiho. „Je to jedno z jeho raných děl, je oslavou skladatelova vztahu k transylvánskému folklóru, který intenzivně studoval,“ vysvětluje Prášil. Stejně jako u Ligetiho předchůdců Kodályho a Bartóka byl skladatelův vztah k lidové hudbě velmi intenzivní. Poznal ji v dětství, ale pro inspiraci se k ní vracel i mnohem později ve zralých dílech, která psal v emigraci v západní Evropě. Čtyřvětá kompozice v jednom proudu je hravá, rozpustilá a divoká zároveň. Ve čtvrté části skladatel předepisuje hráči na lesní roh používat přirozené ladění bez ventilů. Dnešnímu posluchači se nechce ani věřit, jak jemné stopy modernismu, ostatně vycházející z lidové hudby, vedly k zákazu díla z roku 1951 v Budapešti ještě během zkoušek. Premiéra se tak odehrála až o dlouhých 20 let později. „Věřím, že skladba bude efektním závěrem tohoto festivalového koncertu,“ uzavírá Marek Prášil.

orer.eu