Markéta Kutilová a Lenka Klicperová.„Poslední zapálí vesnici: Válka v Náhorním Karabachu“

  • 27.03.2022
  • 0
  • 99 Views

Na otázky šéfredaktora časopisu ORER Hakoba Asatryana odpovídají Lenka Klicperová a Markéta Kutilová

Prezentace a křest knihy „ Poslední zapálí vesnici: Válka v Náhorním Karabachu” v Praze

22. července v zahradách kláštera sv. Anežky České v Praze se uskutečnil křest knihy „Poslední zapálí vesnici: Válka v Náhorním Karabachu“ českých novinářek Markéty Kutilové a Lenky Klicperové.

Kniha vypráví o nedávné válce v Náhorním Karabachu, rozpoutaném Ázerbájdžánem, která si vyžádala kolem 10 000 mrtvých vojáků na obou stranách konfliktu. Příměří, zprostředkované Ruskem, ukončilo boje, ale ne lidské utrpení.

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se do Karabachu vypravily v první den útoku a znovu ke konci války, a tak byly svědky pálení karabašských vesnic a příjezdu ruských vojáků. V lednu 2021 podnikly třetí cestu a přinesly výpovědi civilistů o válečných zločinech Ázerbájdžánu. Jejich kniha je tak uceleným svědectvím o hrůzách moderní války. Večer zahájili autorky, které odpověděly na otázky moderátorky Lenny Trčkové.

Křtu se účastnil a vystoupil s uvítacím proslovem Velvyslanec Arménské republiky Ashot Hovakimyan. Úvodní část události uzavřel kmotr knihy, zástupce šéfredaktora časopisu Reflex Bohumil Pečínka. Hudební část a závěrečný krátký koncert zajistila sopranistka Magdaléna Friedel Malá za doprovodu Trio Ario Nuo. 

 Vy jste již několikrát byly v Artsachu a Arménii a byly jste jedním z prvních zahraničních zpravodajů, kteří se objevili ve Stepanakertu během prvních dnů 44 denní války. Jaké byly vaše dojmy a pocity?

Nevěděly jsme, do čeho jedeme, měly jsme strach, protože opačným směrem jezdily sanitky se zraněnými. Tehdy jsme pochopily, že je situace asi mnohem horší, než jsme si uměly představit. První noc, kdy jsme byly ve Stěpanakertu, dopadly na město a kolem něj rakety.Už část té první noci jsme nespaly, bylo to něco šíleného. Myslely jsme, že útok bude na frontě a ne ve městech, kde byli jen civilisté. Na to jsme připraveny nebyly. Neměli jsme balistiku a psychicky to také bylo těžké. Rakety kolem nás dopadaly denně, často desítky, člověk má za pár dní pocit, že z toho zešílí. 

 Již jste byly v různých válečných zónách. Čím se pro vás lišila tato válka?

Určitě svojí intenzitou, kdy válka začala v podstatě jako blitzkrieg vedený Ázerbájdžánem a Tureckem. Nebylo to něco, co se dlouho stupňovalo jako v případě syrské nebo libyjské

války. Tady přišel mohutný úder po zemi i ze vzduchu a během prvního týdne útočící straně podařilo zabít stovky arménských vojáků, zasáhnout většinu skladů arménských zbraní a dokonce zničit Arménům systém protivzdušné obrany. Arméni se tak už jen bránili, bez šance na vítězství, i když jejich vláda lhala i vlastním občanům. Dále byla tato válka jiná

nasazením velkého množství bojových dronů jako jednoho z hlavních zbraní používaných Ázerbájdžánem a Tureckem. V jiných válkách byly drony spíš doplňkem. Jenže Ázerbájdžán v posledních letech zbrojil jak divý a za peníze z ropy a plynu nakoupil mimo jiné jedny z top bojových dronů od Turecka a Izraele. A v neposlední řadě se tato válka vymykala i velkým množstvím útoků přímo na civilní cíle, které páchaly ale obě strany a kdy už se nikdo ani neobtěžoval tvrdit, že to byla chyba nebo, že tam byly sklady zbraní, jako třeba v Sýrii. Tady šlo o nezpochybnitelné útoky vedené proti civilistům, a to jak ze strany Ázerbájdžánu, tak i Arménie. My zažily samozřejmě jen ty ze strany Ázerbájdžánu a byly jich desítky jen během prvního týdne.

Ze strany Ázerbájdžánu došlo i k mnoha válečným zločinům, jak na zajatých arménských vojácích, tak na civilistech. Není však vidět žádný účinný mezinárodní tlak na Ázerbájdžán, aby byli pachatelé potrestáni nebo aby Ázerbájdžán propustil arménské vojáky, které drží jako válečné zajatce. To je samozřejmě porušení mezinárodního práva. Jenže Ázerbájdžán je nyní mocný a bohatý partner pro západní svět. I přesto, že tam vládne tvrdá diktatura rodiny Alijevů. To, zdá se, nevadí, protože Ázerbájdžán je nyní významným dodavatelem plynu a ropy do EU. Potrubí vede přes Turecko, které inkasuje velké tranzitní poplatky. EU se chce zbavit závislosti na ruském plynu a tak jej bere od jiné diktatury… Obchod a korupce, to je to co formuje vztahy mezi EU a Ázerbájdžánem. Bohužel.

V počátcích byly vaše zprávy ohledně situace považovány jako přeháněné, protože neodpovídaly oficiálním informacím. Později se ukázalo, že státní propaganda  44 dní lhala. Jaký byl pro vás důvěrohodný zdroj informací?

Byly jsme tam. Viděly jsme, co se děje. Měly jsme zdroje přímo z místa, naše kontakty ,ty jsou vždy nedocenitelné. Potom různé prověřené zdroje na twitteru a telegramu. A samozřejmě i zdroje od Ázerbájdžánu. V neposlední řadě naše vlastní oči a zdravý rozum, schopnost analýzy. Když jsme viděly strašlivou, zastaralou výzbroj arménské armády, bylo jasné, že s tímhle arzenálem nikdy nemůže vyhrát válku proti moderním technologiím nepřítele. To bylo jasné po pár dnech. Navíc nám lidé na místě v NK potvrzovali chaos, zmatek, špatné velení, tragické vybavení na arménské straně. Celé to působilo, jakoby tahle válka zastihla překvapené Armény zcela nepřipravené. Jakto, ptaly jsme se ? Copak vám nefungovala rozvědka? Spíš jsme se divili, že Arméni vydrželi oněch 44 dní. Ale hrdinství samo o sobě válku nevyhrává, vyhrává ten, kdo má lepší zbraně a tady to Arméni fakt projeli.

Za tu dobu se vám podařilo být během války, i po ní, čtyřikrát v Artsakhu. V jakém stavu jste viděli Artsakh po válce? Co především potřebuje Artsakh?

Nejdůležitější by byla nějaká stabilita, záruka, že takhle věci zůstanou, aby se lidé uklidnili, přišli investoři, aby lidé měli klid, že už se válčit nebude a ženy mohly rodit dál syny bez toho, aby rodily vojáky a pak je pochovaly. Jenže to je přesně to, čeho se lidé nedočkají, vždyť není ani jisté, co se stane s jižní Arménií, natož Arcachem. Určitě by také pomohlo, kdyby přijeli zase turisti, NGOs, někdo ze Západu… Důvěra v nás, Západ je obáváme se, nulová.

Ve vaších zprávách na vás docela zapůsobili obyčejní lidé z Artsaku. Co vás nejvíce dojalo?

Toho bylo nesmírně moc. Ale třeba Valentýna, potkaly jsme ji v hotelu Goris v Gorisu, kde byla uprchlice se 2 dětmi. Její manžel musel jít bojovat. Zabil ho dron. Našli jen paži, na níž byl jeho snubní prsten a podle toho ho Valentýna identifikovala. Pak pohřbila jeho paži a plakala štěstím, že alespoň to, protože jiné ženy nedostaly k pohřbení nic. Valentýnu jsme našly pak po válce. Naštěstí její dům jí zůstal, žije se dvěma dětmi a svým otcem, pracuje v pekárně a každý den chodí za manželem na hřbitov. Velmi ho milovala.

Příběhy matek a manželek, které se nechtěly hnout a žily ve sklepích celých 44 dní, jen aby byly nablízku svým synům, to také byalo dojemné.

Velmi silné byly také příběhy vojáků, které jsme potkaly hned po zastavení bojů. Noc strávená v “hotelu armáda” tedy v hotelu Armenia, který hned 10. listopadu zabrala armáda a my tam přijely jako první novinářky, byla dojemná. Rozdělili se s námi o jídlo a pití i o příběhy z války. Na tuhle noc určitě nikdy nezapomeneme.

Proč, podle vašeho názoru, mezinárodní organizace neusilovala o to, aby válka brzy skončila a nechala Arménii samotnou před Ruskem, Tureckem a Ázerbájdžánem?

Mezinárodní organizace jako např. OSN dávno ztratila sílu, jestli ji vůbec kdy měla. Další v pořadí je NATO, které si stejně jako v případu tureckých invazí do Sýrie zkrátka nechce zhoršit vztahy s Tureckem, které je členskou zemí NATO a má v ní druhou nejsilnější armádu. A navíc je vstupní branou pro uprchlíky a neustále hrozí, že tuto bránu otevře. Dále je to obchodní partner většiny evropských zemí, což je samozřejmě i na nerostné suroviny bohatý Ázerbájdžán. Tato země řízená klanem Alijevů je také už proslulá svou schopností korumpovat nejen evropské politiky.

Turecko pociťuje vůči Ázerbájdžáncům jakýsi ochranný bratrský sentiment. Ve skutečnosti se obě země považují za „jeden národ, dva státy“. V důsledku toho bylo rozumné uskutečnit silnou tureckou vojenskou podporu ve prospěch Ázerbájdžánu v současném konfliktu, stejně jako tomu bylo ve válce v letech 1988-1992. Navíc současné Turecko se snaží o dosažení většího mocenského postavení,a to na BV, Kavkaze, na Balkáně a Středozemním moři. Erdoganovo Turecko touží po přechodu od geopolitické regionální mocnosti k širší a globálnější mocenské pozici. Postoj NATO, potažmo Západu k výbojům Turecka je ten, že na všechno říkají, musíme s Tureckem více spolupracovat, aby se nechovalo zle. Tenhle appeasement ale v historii nikdy nepřinesl nic dobrého. Na nečinnost Západu přitom Turecko spoléhá.

Turecko má mimořádný potenciál v energetickém sektoru. Ankara je obklopena zeměmi, jejichž dodávky zemního plynu představují tři čtvrtiny zásob zemního plynu   Írán, Rusko,Ázerbájdžán. Turecko svého plynu má málo a jediné, co může udělat, je představovat důležitý energetický most spojující dodavatele (Východ) se spotřebiteli. Z dlouhodobého hlediska má Turecko šanci získat přístup ke dvěma významným zdrojům zemního plynu v Černém moři a Středozemním moři. Pokud jde o černomořské plynové pole o objemu 320 cm (miliardy kubických metrů), leží v turecké výlučné ekonomické zóně, díky čemuž si na něj Turecko podle mezinárodního práva nárokuje legálně.jedna z hlavních taktik Turecka spočívá v tom, aby se stalo méně závislým na ruském plynu a využilo jiných možností, jako je Írán a Ázerbájdžán.V cestě novému plynovou od Černého moře stál Karabach a stojí jižní Arménie. Karabach je vyřešen a zbývá tedy jih Arménie.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že státní televize toto téma tolik nezajímá. Jaký je podle vás důvod?

Obecně můžeme říci, že všechna média zajímá dnes už skoro jen covid a vše kolem něj. Zahraniční témata měla v ČR vždy malý prostor, natož teď. U tématu jako je Karabach, turecké invaze do Sýrie atp. navíc často zaznívá: My musíme být nezávislí a objektivní a tady nikdo neví, jak to vlastně je, takže my o tom referovat nebudeme. Myslíme, že mnoho šéfredaktorů podceňuje zájem českých diváků či čtenářů o tato témata.

 Jaký byl ohlas vaší knihy v Česku?, která byla mimochodem velmi zajímavá a jak moc je česká společnost o této problematice informována?

Doufáme, že toto téma v české společnosti zarezonovalo. Je tu dost lidí, kteří mají o Kavkaz zájem, mnoho lidí s Arménií nebo Arcachem má i nějakou osobní zkušenost. Velký byl i zájem o přednášky, navzdory všem covidovým omezením. Téma je silné a lidi v Česku zajímá. Myslíme, že je to i zapojením Turecka, které dlouhodobě pod vedením autoritativního prezidenta Erdogana rozdmýchává konflikty nejen na Kavkaze, ale i na Blízkém Východě. Navíc téma zaujalo třeba i ve fotografických soutěžích – Lenka za téma války v Náhorním Karabachu vyhrála mezinárodní cenu Solo Exhibition a získala i Cenu UNHCR v letošním Czech Press Photo.

NAŠI PARTNEŘI

ORER ARMENIAN EUROPEAN MAGAZINE
connect with us: