Libor Špimr: Skončila éra patriotů

  • 27.03.2022
  • 0
  • 59 Views

 “Náhorný Karabach: Chačkary pod hvězdami.

7 let mého života” kniha Libora Špimra  je vydaná

na Slovensku.

Na otázky šéfredaktora časopisu ORER Hakoba Asatryana odpovídá

Český fotograf a režisér žijící na Slovensku Libor Špimr

-KDY A JAK JSTE SE ZAČAL  ZAJÍMAT O ARMÉNII A NÁHORNÍ KARABACH?

– O Náhorní Karabach jsem se začal zajímat někdy v roce 1992. Tehdy jsem zahlédl krátkou zprávu v médiích o osvobozenecké válce na Jižním Kavkaze o Náhorní Karabach. S postupem času a vývojem internetových možností jsem se o to zajímal čím dál tím více. Vyhledával jsem bližší informace a narazil jak na kladné názory také na záporné. Nejdříve jsem nemohl pochopit co je pravda a co je lež, zejména pokud šlo o informaci, kterou jsem dohledal v Ázerbajdžánských médiích. No, a tak jsem se dopracoval do podstaty vzniku křesťanství, i když něco málo informací jsem si pamatoval ještě z hodin dějepisu ve škole.

– PROČ JSTE SE ROZHODL  NAPSAT KNIHU VĚNOVANOU KARABACHU? PÍŠETE, ŽE JEZDÍTE DO ARCACHU JIŽ SEDM LET A UŽ MOC DOBŘE VÍTE, O ČEM PÍŠETE.

– Těch důvodů jsem měl více.

V první řadě jsem to vnímal jako prezentaci svého autorského filmu o NKR. Je to film o životě a válce, o lidech a klášterech Karabachu.

Samozřejmě tam byl přirozený zájem dozvědět se o tomto tématu více. A v neposlední radě donutila mi i lhostejnost některých našich vrcholových politiků po prezentaci ukázky filmu v Bratislavě.  

Jde o to, že tema NKR je stále TABU v naši společenství a jedním z tématu, o kterých se často nemluví.

Moje kniha “Náhorní Karabach: Chačkary pod hvězdami.7 let mého života” je věnovaná obyčejným lidem a jejich životům. A je určena lidem všude na světě, nejen u nás na Slovensku nebo v ČR. Proto je připravená i anglická verze knihy, která je naprosto identická s tou českou.

Věnuji se Karabachu již pěknou řadu let a těch 7 let, které jsem popsal v knize, jsou vyvrcholením věnovaného tomu úsilí, času a energii. Musím ale také tady uvést snahu a pomoc lidí, které jsem na své cestě poznal. Jsou to stateční lidé z malého, neuznaného světem ani OSN státu, a to zejména Generálporučík Arshavir Gharamyan a paní Bella Lalayan.

Nejspíš by se tato kniha dala napsat i jinak. Nevím, zda je dobrá nebo zlá, stejně jako netuším, zda čtenáři čekali více pikantností nebo brutality.

Jenže já jsem ji napsal tak jak jsem já vnímal celou situaci a historické souvislosti – na 285 stranách vyjadřuje můj postoj a moje pocity.

Knihu jsem si sám vydal a zahrnul jsem do ní také 550 autorských fotografií, i když to je pouze zlomek toho co jsem nafotil za léta cestování do Arménie a Náhorního Karabachu. Ve skutečnosti mám v záloze přes 5.000 autentických fotografií, ze kterých by mohly vzniknout hned několik publikací.

– VAŠE KNIHA PŘEDSTAVUJE  LIDI  Z ARCACHU, ŽIVOT A PŘÍRODU, HISTORICKÉ  A  ARCHITEKTONICKÉ PAMÁTKY. CO JE PRO VÁS  JAKO EVROPANA OBZVLÁŠŤ CENNÉ?

-Odpovím asi takto: nejcennější pro mě je to, že jsem tu knihu a film dokázal dokončit. Vzniklo rovněž pár videoklipů spojených s Karabachem. Například můj videoklip o Žingalovém Hacu (tradiční těstová placka plněna variaci salátů a bylinek, pozn. red.) přispěl k tomu, že se právě tato kulinářská specialita dostala mezi kulturní dědictví UNECO.

Další videoklip jsem natočil hned po prvním návratu z Karabachu, na konci ledna 2013. Je to krátký dokument o arménském klášteři Dadivank postaveného v průběhu 9.–13. století. Klášter se nachází v okrese Kelbadžar na území Náhorního Karabachu.

Samozřejmě jsem si vědom, že moje práce není bez chyb. Já nedělám dokonalé věci. To já neumím. Nejdůležitěji je, aby divák po zhlednutí filmu nebo čtenář po přečtení mé knihy si zamyslel. A to je můj odkaz dnešním a budoucím generacím.

– VÍM, ŽE JSTE BYL TAKÉ ZAŘAZEN NA ČERNOU LISTINU ÁZERBÁJDŽÁNSKÝCH ÚŘADŮ. DOŠLO K DALŠÍM PERZEKUCÍM PROTI VÁM?

– Popravdě řečeno je to složité téma. Nechci, aby to vypadalo jako stěžovaní, ale ve skutečností jsem toho zažil poměrně dost. Mám spoustu kamarádů, ale jen málo skutečných přátel, a to je bohužel kvůli mým postojům a názorům.

Vždy jsem přicestoval do Karabachu a cítil jsem se tam naprosto svobodny. Ačkoliv jsem mohl požádat o vstupní vízum do Karabachu jako samostatný dokument, já jsem to měl ve formě víza vlepeného do cestovního pasu. A právě toto mi způsobilo poměrně velké potíže při mé poslední cestě do Vietnamu. Při odletové kontrole na vídeňském letišti celnice si všimla karabašských viz a označila mě za separatistu, na což sem reagoval zvýšeným hlasem. Ve výsledku vše skončilo hloubkovou kontrolou Vietnamského víza (mimochodem to byl jakýsi QR kód s drobným, skoro nečitelným písmem). Nakonec pomoci vlastní mezinárodní akreditace foto dokumentaristy se to vysvětlilo. Nebyl to však příjemný zážitek. V určitou chvíli jsem si myslel, že už ani neodletím.

Další příhodou byla nevysvětlitelná střelba do oken mého domu. Přestože jsem to oznámil na policii, nikdy se to nevyřešilo. Samozřejmě jsem nepočítal s tím, že se to vyřeší. Trajektorie letu kulky naznačovala, že střelba byla provedena ze strany zahrady souseda. Je evidentní, že kdyby někdo měl v úmyslu mně zabit tak by to také učinil. To nejspíš mně chtěli varovat nebo vystrašit.

Taky jsem zažil mnoho verbálních útoků ze strany Ázerbájdžánců žijících na území České republiky, po zveřejnění mého dokumentárního filmu. Ten dokument byl dokonce přirovnáván k propagandě v nacistickém Německu. Já jsem to ale bral jako pochopitelnou reakcí protější strany. Navíc, jakákoliv debata je zbytečná bez oponujících si stran a argumentů.

Ale máte pravdu, jsem zařazen do černé listiny Ázerbájdžánu. Proto si dávám pozor při výběru aerolinek a státu pro letištní přestup při svých zahraničních cestách. Rozhodně nestojím o zatčeni třeba na území Turecka. Nemluvě o tom, že jsem přišel o značné množství komerčních zakázek.

– JAK HODNOTÍTE NEDÁVNOU VÁLKU A SOUČASNOU SITUACI? MNOHÉ Z VAŠICH FOTOGRAFIÍ MAJÍ DNES HISTORICKOU HODNOTU, PROTOŽE PŘEDSTAVUJÍ ŠUŠI A DALŠÍ VESNICE A MĚSTA, KTERÁ SE DNES DOSTALA POD ÁZERBÁJDŽÁNSKOU KONTROLU.

– Já nejsem politik, takže mohu říci jen svůj názor a pohled na celou věc.

Vnímám to jako absolutní selhání OSN a selhání zahraniční politiky států, kteří měli vliv na stanovení hranic NKR. Především USA, Rusko a následně Arménie.

Když v roce 2018 v Arménii zvítězila takzvaná sametová revoluce měl jsem určité obavy a mluvil jsem o nich s lidmi z Karabachu. Tehdy jsem napsal: Nedělejte ty samé chyby, jaké jsme v roce 1989 udělali my tady.

Bohužel ale chyby, které následovaly a špatný přístup k vedení zahraniční politiky měli přímý vliv na eskalací konfliktu, který skončil válkou. Tak že nakonec ta sametová revoluce přinesla vám přesně to, o čem jsem mluvil ve svém dokumentu z roku 2014 – válku. Pochopitelně válka může vypuknout kdekoliv na světě a může ji vyvolat jakákoliv země. Jenže pro vítězství ve válce je potřeba byt připravený. Já jsem přesvědčen, že náhlá změna politiky Arménii po roce 2018 měla obrovský vliv na celkový vývoj situace, která bohužel se vyvíjela ve prospěch Ázerbájdžánu. Kromě toho,  změny v důsledku posledních voleb v Karabachu, ovlivnili celkový postoj k hrdinům první války. Lidé přestali uznávat své vlastní hrdiny a ty co vybojovali nezávislost v roce 1994 najednou se stali nežádoucími osobami. Dotklo se to i mně. Jediný rozdíl je ten, že lidé o kterých mluvím bojovali na vlastním území a za svou vlast, kdežto já jsem bojoval ne ve prospěch vlastní země ale za vás.

V neposlední řadě, změny ve velení armády se projevily na výsledcích. Být připraven na válku je nejúčinnější způsob, jak uchovat mír. Myslím si, že nové velení podcenilo možnost vypuknutí válečného konfliktu a hlavně, ne každý důstojník je schopen velet a vest lidí v extrémních situacích.

Každý, kdo se trochu vyzná v regionu ví, že Lačinský koridor je jediné spojení mezi arménskou části Karabachu a Arménií. V současné době tento koridor je kontrolován ruskou armádou, na základě trilaterální smlouvy mezi Ázerbájdžánem, Arménií a Ruskem o umístění ruských mírotvorců pro zajištění bezpečí pohybu apod.  Kdyby jakákoliv strana konfliktu vypověděla tuto smlouvu, uzavřenou na dobu 5 let, Karabach nemá šanci na přežití. Sice to bude chvili trvat s postupem času ale Karabach zanikne jako samostatný stát a integruje se do Ázerbájdžánu. Prostě až odejde ze země poslední patriot, Karabach zanikne. Dle mého názoru, ruští mírotvorce nejsou na území Karabachu pro zajištění bezpečnosti, ale spíš pro obnovení vzájemných vztahů mezi Karabachem a Ázerbájdžánem, s účelem budoucího bezproblémového soužiti. Dříve na mapách šlo vyhledávat Karabach jako neuznaný stát. Dnes už tomu tak není – je to součást Ázerbájdžánu. Zní to bolestivě ale je to realita.

A další důležitá poznámka – ačkoli prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev  prohlásil, že problém Karabachu byl vyřešen, lidé jako já, kteří se dostali do černé listiny Ázerbájdžánu, tam stále zůstali. Toto je za naši mezinárodní podporu a pomoc vaši zemi. Je to zvláštní ale je to tak.

Toto téma bych rad uzavřel frázi: Skončila éra patriotů.

A k tomu bych rád jen dodal, že bylo mi velkou ctí spolupracovat s řadou odborníků a profesionálů a využívám teto možnosti, aby všem poděkoval za jejich pomoc a podporu: Generálporučík pan Arshavir Gharamyan, Jeho excelence, bývalý velvyslanec Arménie v ČR pan Tigran Seiranian, Paní Bella Lalayan, Dr. prof. paní Naira Gaspar, Paní Valerie Olyunina, Mgr. Katarína Lacová.

Ano. Většina fotografii, které jsem pořídil na území Karabachu před válkou, mají skutečně historickou hodnotu. A nejen protože dnes Karabach a jeho historické památky leží na území Ázerbájdžánu. Já se totiž obavám, že tyto historické památky budou pravděpodobně zničené, stejně jako Palmyra. Ozbrojenci Islámského státu na okupovaných územích Iráku a Sýrie zdevastovali starověké památky neocenitelné hodnoty, a ani tak vlivná organizace jako UNICEF s tím nic nebyla schopna udělat.

-PROČ SI MYSLÍTE, ŽE EVROPA ZŮSTALA NEINFORMOVANÁ A ALESPOŇ NEPOSKYTLA SERIÓZNÍ  DIPLOMATICKOU POMOC BĚHEM VÁLKY?

– Z politického hlediska je zásadní problém, pokud se jedná o válečný konflikt mezi dvěma zeměmi, jedna, ze kterých je mezinárodně neuznaným státem. Žádný ze členských států OSN nakonec Karabach neuznal.

Kromě toho, Turecko je členem NATO a po ozbrojených sílách USA, síly Turecka jsou dohromady hodnoceny jako druhé největší ozbrojené síly v NATO. Když k tomu přidáme Transanatolský plynovod, který se nachází na území Turecka a bude dopravovat zemní plyn z Ázerbájdžánu přes Gruzii a Turecko do Evropy, je jasné proč Evropa mlčela.

Ani reportáž o prodaných houfnicích Dana Ázerbájdžánu nic nezměnila. Nehledě na mezinárodní embargo houfnice se dostali do Ázerbájdžánu přes Izrael, a reportérská snaha vyšuměla do ztracena.

Pro Evropu je Arcach úplně nezajímavý, dokonce bych i řekl, že je to nepřípustné téma. Nejenom kvůli tomu, že žádný stát uznávaný mezinárodním společenstvím Arcach neuznal, spíše kvůli Ázerbájdžánu a jeho ropě. A také kvůli napjatým vztahům s Ruskem, odkud proudí ropa do Evropy. V případě konfliktu s Ruskem Evropa bude nucena spoléhat se na ázerbájdžánskou ropu. Evropa, aniž by si to přála, je vydíraná Tureckem, jakožto věrným partnerem Ázerbájdžánu.

-KROMĚ KNIHY JSTE NATOČIL I  FILM VĚNOVANÝ ARTSAKHU.  JAKÝ TO MĚLO EFEKT NA SLOVENSKU? MYSLÍM, ŽE JSTE DOSTALI I OCENĚNÍ?

– Na úrovni politiků film zůstal nepovšimnuty. Média také dopadli podobně, s čímž jsem docela počítal. Diváci si ale ten film přijali dobře. Zejména střední a mladší generace. Vznikla spousta nových otázek, čemuž jsem nesmírně rád. Jeden z hlavních důvodu, proč jsem ten film vytvořil, byl právě úmysl donutit lidi přemýšlet a klást otázky. S obdivem jsem zjistil, že mladší generace ví o tom poměrně hodně. Byl jsem upřímně překvapen kolik toho všeho o Karabachu vědí.

Pokoušel jsem se zúčastnit různých festivalů, ale vše bylo marné. Poslední kapkou se stala snaha dostat film do nejmenovaného zahraničního festivalu. Shodou okolnosti jeden z hlavních organizátorů byl můj známý, kterého jsem kontaktoval s prosbou pomoci film zařadit do programu. Vysvětlil mi, že přestože ten film si zaslouží účastnit se soutěži o hlavni cenu, je bohužel neprůchodný. Je příliš živý a až nebezpečně upřímný. Proto mi doporučil najit si nezávislý festival, na kterém by se film prezentoval. Poté už jsem se na to vykašlal.

Dostal jsem několik mezinárodních ocenění za mou fotografickou tvorbu, se snímky, které jsem pořídil na území Arménie a Náhorního Karabachu. A hlavní cenu, zlatou medailí věnovanou 25. výročí nezávislosti NKR jsem obdržel od pana Baka Sahakyana, tehdejšího prezidenta Náhorního Karabachu.

-JE ZAJÍMAVÉ, ŽE JSTE NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL VÍCE O ARCACHU NEŽ O ARMÉNII. PROČ TO TAK JE?

– Jak jsem už řekl na začátku – jsem autor přes 5000 fotografií z Arménie a Náhorního Karabachu. Rozhodně by to stačilo na několik publikací. Hodně jsem fotil i v Arménii – počínaje městem Gjumri as po klášter Tatev. Klidně bych mohl napsat klihu a natočit film o Arménii. Tehdy jsem se ale soustředil na Karabach ve snaze ledacos vysvětlit a pomoct. Chtěl jsem pomoc lidem poznat pravdu. Klást otázky. Dozvědět se více. Domníval jsem se, že to může opravdu pomoci v otázce mezinárodního uznání NKR.

– JAKÉ  MÁTE NYNÍ PLÁNY? VÍM, ŽE PÍŠETE  A NATÁČÍTE I  O JINÝCH ZEMÍCH.

– Letos mi bude 62 let a mám jisté zdravotní potíže. Tím pádem jsem poměrně opatrný s plány. Moc rad bych uskutečnil cestu na motorce, přes Moskvu do Karabachu. Zkoušel jsem si obstarat vízum, dokonce jsem napsal dopis do ministerstva v Karabachu. Na odpověď stále čekám.

Před nedávnem jsem obdržel zajímavou nabídku vernisáže v Athénách. Výstava by se týkala tématu – klášteře a církve Náhorního Karabachu. Já jsem tuto nabídku přijal a moc doufám, že projekt se nakonec uskutečni. Uvidime. 

NAŠI PARTNEŘI

ORER ARMENIAN EUROPEAN MAGAZINE
connect with us: