ARMÉNSKO-EVROPSKÝ ČASOPIS "DNY"
OD ROKU 1999 V PRAZE
13 prosince, 2017
Կյանքը գնում է, ՕՐԵՐՆ են մնում     Život běží, DNY zůstávají.     Life passes, DAYS remain     Жизнь проходит, ДНИ остаются

Marek Jandák: Zamyšlení nad odkazem arménské genocidy.

17 ledna, 2017 | 22:07

Rozhovor pro ORER magazine – 5-8/77/2016 

 

JANDAK2

 

 

Mladý historik Marek Jandák vystoupil v rámci cyklu přednášek pořádaných Spolkem studentů historie 1.  prosince 2016 na hlavní budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy s příspěvkem věnovaným arménské genocidě. Přednáška měla tři hlavní témata, všeobecný průběh tragických událostí roku 1915, jejich česká reflexe a podoby paměti na genocidu. Setkání zakončila diskuse českých, arménských, tureckých i ázerbájdžánských účastníků večera. Na otázky týkající se jeho práce odpovídal Marek Jandák Hakobu Asartyanovi pro časopis Orer.

Marek Jandák se narodil v roce 1991 v Radovesnicích I u Kolína. Vystudoval historii na FF UK se zaměřením na sociální dějiny. V současnosti působí jako doktorand na Ústavu hospodářských a sociálních dějin rovněž na FF UK.

-Kdy jste se rozhodl zabývat arménskou genocidou a proč? 

-Můj zájem o arménskou genocidu pochází ještě z doby studia na gymnáziu v Kolíně. V asi v 16 nebo 17 letech jsem shlédl ve filmovém klubu snímek Ararat od režiséra Atoma Egoyana, pak se moje zaujetí pro toto téma dále rozvíjelo. Vypracoval jsem referát, měl jsem také nezapomenutelné aktivistické vystoupení pro jádro fanoušků kapely System of a Down s notebookem na chodníku před brněnským klubem Melodka, napsal jsem ještě na střední škole rozsáhlou seminární práci a ve chvíli, kdy jsem nastupoval na obor historie na FF UK, byl jsem rozhodnutý, že o arménské genocidě napíšu knihu, tehdy jsem si ještě myslel, že útlou.

Můj původní zápal pro věc vzbudilo popírání genocidy v Turecku, spojené například s tragickou smrtí Hranta Dinka. Stále se domnívá, že vyrovnání se s událostmi je nesmírně potřebné pro tureckou společnost. Tam, v Turecku, je odvážné o genocidě mluvit; tam může být budoucí uznání genocidy spojené s humanistickou sebereflexí, podobně jako sebekritická paměť na holocaust posílila německou demokracii.

– Co vás tak zaujalo v českých novinách, že jste napsal výzkum “Česká reflexe arménské otázky (1878-1925)”? 

– Na toto téma mě nasměrovala paní profesorka Luďa Klusáková z Ústavu světových dějin FF UK, která vedla mou bakalářskou práci. O arménské otázce vzniklo nevelké množství českých pramenů, proto byla analýza jejího měnícího se obrazu v tisku jednou z mála oblastí, kde se dal podniknout nový a doufám podnětný výzkum.

– Taky jste napsal, jaký byl obraz Arménů a Turků v českém prostředí. Jak byste ty obrazy popsali? 

jandak despan 2016

– V 19. století převažovaly o Arménech stereotypy „souvěrce“ a „šejdíře“. První obraz Arména jako křesťana byl spojen s biblickou horou Ararat a solidaritou s osmanskými křesťany obecně. Druhý stereotyp nejlépe vystihuje rozšířené úsloví: „Žid umí ošidit tři křesťany a Řek tři Židy, ale Armén tři Řeky“. Na konci 19. stolení v souvislosti s hamídijskými masakry a později s genocidou na počátku století následujícího se začal stále více prosazovat obraz trpícího Arména a Arména jako oběti.

Nahlížení na „Turky“ prošlo vývojem od „strašlivého Turka“, který ohrožoval Habsburskou monarchii v raném novověku, až ke stereotypu „tureckého hospodářství“ jako symbolu východní zaostalosti. Do toho se přidávala tradiční neznalost, pocit civilizační nadřazenosti a celkově negativní vztah k islámu. Tento obraz se opět mění po zřízení Turecké republiky a Atatürkových reformách, které byly v tehdejším Československu vnímány pozitivně; dá se říci, že byla přehlížena jejich autoritativní stránka.

 

Proč si myslíte, že v českých novinách se málo psalo o arménské genocidě? 

– To je závislé na sledovaném období. O hamídijských masakrech v letech 1895 – 1896 se psalo v českém tisku hojně. Bylo to opravdu velké téma, se kterým byla obeznámena široká veřejnost. Ovšem o genocidě z roku 1915, která měla zhruba desetinásobný počet obětí, se ve sledovaném deníku „Národní politika“ věnovala jen asi desetinová pozornost. To bylo způsobeno cenzurou rakouskouherského tisku a válečnou propagandou, protože Osmanská říše byla spojencem Rakouska-Uherska v první světové válce. Do českých novin se kvůli této alianci dostávaly o situaci Arménského obyvatelstva pouze zkratkovité eufemismy či přímo popírání zločinů spojence. Po skončení první světové války a vzniku Československa, které se proti Rakousku-Uhersku vymezovalo, se ideologická situace obrátila. Najednou bylo příhodné na zločiny proti Arménům upozorňovat, takže vyšlo několik poměrně přesných článků o tom, že v Osmanské říši byl vyvražděn milion lidí. Tato zpětná reflexe však nebyla nikterak podrobná a v zásadě zapadla v pohnuté poválečné době mezi mnoha dalšími zprávami.

Jandak 1

– V porovnání se začátkem minulého století, jak moc se změnilo přístup k arménské genocidě v Česku? 

– Jak jsem předestřel v předchozí odpovědi, obraz arménské otázky ani před sto lety nebyl monolitem, avšak lze najít jisté spojnice a rozdíly mezi přístupy tehdy a nyní. Arménská genocida byla, je a pravděpodobně zůstane v České kotlině netradičním tématem, což je dáno přirozeně geografickou vzdáleností. Dnes je nově vyhlazování Arménů z roku 1915 spojeno s pojmem genocida a potažmo s diskurzy okolo holocaustu, které od 60. let připisují velký morální kredit právě bezbranným a nevinným obětem. (Zhruba do 60. let měli totiž větší morální kredit v druhé světové válce odbojáři, kteří aktivně bojovali proti nacismu, nikoli židovské a další oběti holocaustu, které zůstaly pasivní. To se postupně obrátilo.)

Dnes je o událostech z roku 1915 v Česku slyšet v souvislosti s mezinárodním hnutím za uznání genocidy. Také v 90. letech vznikla arménská komunita, která se rovněž prosazuje do veřejného prostoru. Musíme však být obezřetní kdo a proč na oběti genocidy vzpomíná, protože jejich odkazu lze velmi snadno zneužívat k prosazování jiných politických cílů. Například Lukáš Lhoťan napsal nepříliš kvalitní popularizační brožuru s názvem „Arménský holocaust“, která nepřesně zasazuje genocidu do kontextu autorem prosazovaného konceptu civilizační války mezi křesťanstvím a islámem, přestože se primárně jednalo o problém národnostní, nikoliv náboženský. Navíc taková forma psaní spíše podněcuje další nenávist, než aby se snažilo uctít památku obětí hledáním řešení konfliktů v diskusi.

– Jaký máte budoucí plány se souvislostí arménské genocidy? Pokud vím,  tak chcete vydat knihu? 

– Ano, je to tak. Má kniha, na níž pracuji přibližně šestým rokem, by měla vyjít v prvním pololetí roku 2017 v nakladatelství Epocha. Čtenáři se budou moci těšit na komplexní shrnutí tématu od hledání příčin genocidy, přes její průběh až po reflexi paměti na ní. Vsuvkou do sociální praxe genocidy bude příběh Marie Jacobsenové a dalších amerických, německých a skandinávských misionářů, kteří prošli „velkou pohromou“. Dále se budu kriticky věnovat analýze popírání genocidy v Turecku i podobám a problémům vzpomínání na tuto tragédii v arménské komunitě. Budu se samozřejmě zabývat i českou reflexí. Rukopis teď čekají jen finální přípravy pře vydáním.

S kamarádem režisérem Jakubem Zvoníčkem zamýšlíme také natočit dokumentární film o identitě dnešních tureckých Arménů. Projekt je zatím v plenkách, ale chtěli bychom být 19. ledna 2017, tedy na den připomenutí si 10. výročí zavraždění Hranta Dinka, v Istanbulu.

V současnosti začínám s doktorskou prací na téma utváření etnicky homogenních států v Československu, Jugoslávii a Turecku. Chtěl bych opustit perspektivu etnicky vymezeného jednoho konkrétního zločinu, arménské genocidy, a zaměřit se na obecnější kořen problému v podobě násilného přetváření státních a národnostních hranic v tradičně etnicky homogenních oblastech. Na území dnešní Arménské republiky žilo ještě v roce 1898 zhruba 50 % muslimů, kteří byli během několika konfliktů v 20. století nuceni opustit své domovy. Ano, ze sousedního Ázerbájdžánu byli také vyhnáni všichni Arméni, ale domnívám se, že právě zapomenutý osud arménských Ázerbájdžánců je vhodným tématem pro arménskou společnost, které může vést k sebereflexi, dialogu a usmíření. Vždyť obecně lidsky naše hříchy jsou ty, za něž jsme zodpovědní a měli bychom se jimi zabývat v první řadě. Zločiny druhých si zodpoví oni sami.

 

jandak dasaxosutuin 2016


Související zprávy
1. Katastrofa křesťanů. Večer věnovaný tragickým osudům křesťanských menšin na sklonku Osmanské říše
2. Robin Böhnisch. Usnesení Poslanecké sněmovny nepotřebuje žádné další schválení v Senátu ani podpis prezidenta republiky.
3. Americký stát Iowa v oficiální proklamaci uznal arménskou genocidu.
4. Děkovný dopis prezidentovi republiky Miloši Zemanovi od duchovního pastýře arménské komunity v ČR
5. Jerevan uvítal odsouzení genocidy Arménů českým parlamentem
6. Sněmovna poprvé odsoudila arménskou genocidu. Erdogan bude dělat bengál, řekl Schwarzenberg
7. Česká republika uznala arménskou genocidu
8. Prezident Zeman vyjádřil soustrast arménské komunitě v ČR a arménskému národu u příležitosti 102. výročí genocidy
9. Robin Böhnisch: nemůžeme a nechceme na to zapomenout, proto připomínáme a žádáme!
10. Turecko bude zuřit. Hollywood přišel s velkofilmem o vraždění Arménů.-novinky.cz

Komentář

© ORER.CZ 2003-2012, ORER.EU 2012-2017
Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.