ARMÉNSKO-EVROPSKÝ ČASOPIS "DNY"
OD ROKU 1999 V PRAZE
21 října, 2018
Կյանքը գնում է, ՕՐԵՐՆ են մնում     Život běží, DNY zůstávají.     Life passes, DAYS remain     Жизнь проходит, ДНИ остаются

Pravda o Chodžaly

22 února, 2013 | 23:50

Pravda o Chodžaly

(Svědectví ázerských pramenů)

Ačkoliv od událostí v Chodžaly už uplynulo mnoho let, v Ázerbajdžánu stále zuří hysterická anti-arménská kampaň. Účelem této kampaně je zfalšovat fakta a zdiskreditovat Arménii v očích mezinárodní veřejnosti. Případ Chodžaly, kde zemřeli mírumilovní lidé, byl výhradně důsledkem politických intrik a boje o moc v Ázerbajdžánu. Skutečné příčiny těchto událostí jsou velmi přesvědčivě reflektovány ve svědectvích samotných Ázerů, jednak účastníků, očitých svědků událostí, jednak těch, kteří se vyznají ve spletitých detailech politiky Baku.

Podle slov M. Safaroghliho, ázerbajdžánského novináře, „Chodžaly leželo na strategicky důležitém místě. Ztráta kontroly nad Chodžaly by pro Moutalibova znamenala politické fiasko.“ (noviny „Nezavisimaya Gazeta“, únor 1993). Společně s Šušou a Agdamem bylo Chodžaly jednou z klíčových vojenských základen, ze které byl během zimních měsíců bez přestání bombardován Stepanakert, hlavní město Náhorního Karabachu.

Obyvatelstvo Náhorního Karabachu, které bylo v nebezpečí totálního fyzického vyhlazení ze strany Ázerbajdžánu, mohlo přežít pouze neutralizací palebných stanovišť v Chodžaly a odblokováním letiště. Stovky mírumilovných lidí ve Stepanakertu zahynuly v důsledku každodenního bombardování z nedalekého Chodžaly. Vojenská operace ozbrojených sil Náhorního Karabachu ke zneškodnění palebných stanovišť Chodžaly tedy nebyla pro Ázerbajdžán žádným překvapením. Poprvé byla ázerbajdžánská strana upozorněna na plánovaný útok televizním vysíláním, které o dva měsíce předcházelo operaci. Arif Yunusov, známý obránce lidských práv v Ázerbajdžánu, o tom psal v novinách „Izvestia“. Představitelé Baku se nesnažili skrýt svou informovanost, včetně Ayaze Moutalibova, prezidenta Ázerbajdžánu. Ten zdůraznil, že „…ofenzíva v Chodžaly nebyla překvapením“ (časopis „Ogoniok“, N 14 – 15, 1992). Výsledkem všech těchto varování bylo to, že se velká část civilního obyvatelstva Chodžaly přesunula do bezpečných oblastí.

Jednotky Náhorního Karabachu dělaly vše, co bylo možno, aby vyloučily smrt civilního obyvatelstva Chodžaly – ponechaly též volný koridor pro bezpečnou evakuaci civilního obyvatelstva ze zóny vojenských akcí. Ázerbajdžánská strana byla o otevření koridoru, který umožňoval evakuaci lidí z Chodžaly, včas informována. Elman Mamedov, starosta Chodžaly: „Věděli jsme, že byl ponechán koridor k evakuaci civilního obyvatelstva.“ („Russkaya Mysl“ 03.03.1992, citace z novin „Bakinskie Rabochie“)

Po skončení operace nalezla záchranná skupina „Arcach“ ve vesnici a přilehlých oblastech těla 11 Ázerů, nepočítaje v to přirozeně těla příslušníků ozbrojených sil oblečená v uniformách (jejich počet byl také malý). V porovnání s intenzitou vojenských akcí, podniknutých za účelem získání kontroly nad osadou, svědčí nevýznamný počet civilních obětí v Chodžaly o tom, že arménská strana učinila všechna opatření pro zajištění maximální možné bezpečnosti obyvatel vesnice. Přesto nelze pochybovat o tom, že se značné množství civilních obyvatel Chodžaly stalo oběťmi operace. Kolik lidí z Chodžaly bylo zabito a kde?

Ázerbajdžánská strana kategoricky mlčí o místě, kde stovky obyvatel vesnice dostihla smrt. Pravdou je to, že všichni z nich byli chladnokrevně zavražděni ve vzdálenosti 11 km od Chodžaly, přibližně 2 – 3 km daleko od Agdamu, který byl v té době oblastní vojenskou základnou ázerbajdžánských ozbrojených sil. Pouhý tento fakt dostačuje pro vržení světla na nejasnou historii masivního vyhlazení obyvatel Chodžaly. Je těžké pochopit, proč by měli Arméni nechat obyvatele Chodžaly uniknout z obklíčené vesnice jenom proto, aby je pak pobili v těsné blízkosti Agdamu, kde by riskovali vlastní životy (Agdam byl v té době pod kontrolou Ázerů).

Ve svém interview pro „Nezavisimuyu Gazetu“ Moutalibov konstatoval, že „Arméni však nechali volný koridor pro únik obyvatel. Proč by pak na ně měli střílet?“ („Nezavisimaya Gazeta“, 2.dubna 1992) Spojil také skutečnost zločinné hromadné popravy mírumilovného obyvatelstva s pokusy opozice odstavit ho od moci tím, že hodí veškerou odpovědnost za tuto tragédii výhradně na něj. Ve svém interview pro časopis „Novoye Vremia“ Moutalibov potvrdil prohlášení, které učinil devět dní předtím: „Bylo evidentní, že jistí lidí zorganizovali tu střelbu proto, aby dosáhli přesunu politické moci v Ázerbajdžánu.“ („Novoye Vremia“, 6.března 2001) Podobná prohlášení a hodnocení učinilo také několik dalších vrcholných představitelů Ázerbajdžánu a novinářů.

R. Gajiyev, člen Výkonného výboru Agdamské sekce NFA (Národní fronty Ázerbajdžánu): „Mohli jsme pomoci lidem z Chodžaly, protože jsme měli zdroje i prostředky. Nicméně vedení republiky chtělo demonstrovat lidu Ázerbajdžánu, že to není v jejich silách, pak požádat o přispění sovětskou armádu a s její pomocí také neutralizovat opozici.“ (Moskva, „Izvestia“, duben 1992)

Názor ázerbajdžánského novináře Arifa Yunusova je mírně odlišný od prohlášení uvedeneho výše. Podle Yunusova „město samo i jeho obyvatelstvo byly ochotně obětovány z politických důvodů, tj. zabránit Národní frontě Ázerbajdžánu, aby získala moc.“ (noviny „Zerkalo“, červenec 1992) I z tohoto vyplývá, že pachateli této tragédie jsou sami Ázerové.

Chodžalské události jsou výsledkem zrady vysoce postavených ázerbajdžánských představitelů na obyvatelích Chodžaly, přičemž ázerbajdžánská propaganda pustila do světa historku o „brutalitě Arménů“ a ukázala v televizi děsivé obrázky míst pokrytých znetvořenými mrtvými těly. Rozšířila, že Chodžaly byla arménská odveta za Sumgait.

Tamerlan Karayev, bývalý předseda Nejvyšší rady Ázerbajdžánu, dosvědčuje: „Tato tragédie byla spáchána ázerbajdžánskými úřady“, konkrétně „některými z nejvyšších představitelů“ (noviny „Moukhtalifat“, 28.dubna 1992). Dana Mazalová, česká novinářka, která byla v důsledku ázerského nedopatření zahrnuta do obou skupin novinářů, té, která navštívila místo neštěstí první den, i té, která přijela o několik dní později, si všimla zarážejícího rozdílu v tom, jak těla vypadala během první a druhé návštěvy. Když Mazalová navštívila místo bezprostředně po události, těla obětí nenesla žádné stopy brutality, kdežto o pár dní později už byla novinářům předvedena těla „znesvěcená“ Armény a „připravená“ pro kamery.

Kdo zabil mírumilovné obyvatele Chodžaly a později znetvořil jejich těla, jestliže se neštěstí neudálo ve vesnici, ani podél humanitárního koridoru, ale v těsné blízkosti města Agdam, území, které bylo zcela pod kontrolou Národní fronty Ázerbajdžánu? Chingiz Moustafayev (Fuat-oghli), nezávislý redaktor a kameraman ázerbajdžánské televize, který filmoval následky krveprolití 28. února a 2. března 1992, pochyboval o azerbajdžánské oficiální verzi a začal své vlastní vyšetřování. Životem zaplatil už za svou první zprávu pro moskevskou zpravodajskou agenturu DR-Press o možné účasti ázerbajdžánské strany při tomto zločinu. Byl zabit nedaleko Agdamu a podrobnosti jeho smrti zůstávají stále neodhalené. Moustafayev referoval o svém letu do Chodžaly. Poznamenal, že tam nemohl nafilmovat mrtvá těla, protože „tam nebyl ani jediný zabitý člověk…“. Během prvního letu novináři vyfotografovali pouze pár desítek těl ázerských vojáků, která se našla nedaleko vesnice Nachičevanik. Většina těl však byla blízko Agdamu, kde je nafilmovali 29. února a znovu 2. března. Tyto videopásky byly předvedeny na schůzi Milli Medjlis (Národního shromáždění) a později je převzaly četné televizní kanály z celého světa jako důkaz o hromadném pobití ázerské populace Chodžaly. První let vrtulníku s ázerbajdžánskými žurnalisty na palubě se odehrál 29. února 1992. Stojí za povšimnutí, že novináři, kteří byli informováni o masivní ofenzívě Ázerů v Chodžaly, letěli přímo na místo událostí. Nenašli však žádný důkaz o tom, co se přihodilo, a odletěli nazpátek. Během druhého letu do oblasti hromadného zabíjení, 2. března 1992, si novináři všimli, že pozice mrtvých těl ležících na zemi a stupeň jejich poškození je překvapivě odlišný ve srovnání s první prohlídkou. Chingiz Moustafayev (Fuat-oghli) o změněné pozici těl a jejich fyzickém poškození informoval ázerbajdžánského prezidenta A. Moutalibova. V této době už nepochybně ázerbajdžánský prezident chápal důvody, které vedly ke zfalšování místa tragédie. Moutalibov odpověděl novináři skutečně prorocky: „Chingizi, neříkej nikomu, že si myslíš, že něco není v pořádku, protože by tě zabili.“ Chingiz Moutafayev byl zabit na tom samém místě, kde vyfotografoval hlavní ázerbajdžánský „argument“.

Prezident Ázerbajdžánu Heydar Aliyev osobně připustil, že „bývalé vedení Ázerbajdžánu bylo také vinno událostmi v Chodžaly.“ Už v dubnu 1992 řekl následující: „To krveprolití nám bude užitečné. Neměli bychom se míchat do běhu věcí“ (Bilik-Duniasi News Agency). Je mimo diskuzi, kdo získal na tomto „krveprolití“. Megapolis-Express napsal: „Je nemožné nepřipustit, že kdyby Národní fronta Ázerbajdžánu vskutku definovala své dalekosáhlé cíle, tak by uspěla v jejich dosahování. Moutalibov je zkompromitován a vytlačen ze svého postu, mezinárodní veřejnost je v šoku, Ázerové a jejich bratři Turci uvěřili v takzvanou „genocidu ázerbajdžánského lidu v Chodžaly“ („Megapolis-Express“, N 17, 1992).

Ázerbajdžánská masmédia ve svých komentářích o chodžalských událostech pomlčela o jiném tragickém detailu, který byl odhalen později: v „mírumilovném“ Chodžaly bylo jako rukojmí od 26. února drženo 47 Arménů. Po osvobození Chodžaly bylo v osadě nalezeno jenom 14 z těchto rukojmích (včetně 6 žen a jednoho dítěte), zbylých 34 bylo Ázery odvedeno neznámo kam. Vše, co se ví o těchto rukojmích, je, že v noci operace byli odvedeni z místa uvěznění, ale ne ven z osady. Nejsou žádné další informace o jejich osudu jako rukojmích. Je zřejmé, že těla arménských rukojmí byla mučením znetvořena do bodu, kdy už nemohla být identifikována. Toto se udělalo jen proto, aby byla vytvořena iluze, že těla obětí „byla znesvěcena“ Armény. To je důvod, proč byla těla ubohých obětí zohavena do té míry, že bylo nemožné je identifikovat.

Ve skutečnosti kolem 700 obyvatel Chodžaly, včetně meschetských Turků, kteří z libovolného důvodu nestihli využít volný koridor k záchraně, bylo propuštěno na ázerbajdžánskou stranu bez jakýchkoliv podmínek. Po důkladném vyšetřování potvrdily fakt nepodmíněného návratu obyvatel Chodžaly do Ázerbajdžánu i závěry, ke kterým dospělo Centrum pro sledování lidských práv „Memorial“ (Moskva), stejně jako dokumentární film, který natočila Svetlana Kulchitskaya, novinářka ze St. Petersburgu.

Z výše uvedených faktů vyplývá, že vina za smrt civilních obyvatel Chodžaly a těch Arménů, kteří byli ve vesnici vzati jako rukojmí, leží na Ázerech. Ázerbajdžánská strana spáchala zločin proti svému vlastnímu lidu a její motivace spočívá v politických intrikách a touze po moci.

Orer.eu


Související zprávy
1. Chodžaly: Chvíle pravdy

Komentář

© ORER.CZ 2003-2012, ORER.EU 2012-2018
Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.