27
, lis

Նորություններ
Typography
  • Smaller Small Medium Big Bigger
  • Default Helvetica Segoe Georgia Times

Autor karikatury.-TOTO

Na Stepanakert a další města dopadají turecké rakety. Detonace se prolínají s pláčem dětí a nářky žen. Starci se bezmocně pokoušejí křísit své příbuzné. Z budov jsou ruiny. Kde byl kdysi slyšet radostný dětský smích, praská ohořelé dřevo. To je dílo lidské lhostejnosti.

Již přes tři týdny Náhorní Karabach bojuje o svou existenci. 27. září 2020 napadl Ázerbájdžán s Tureckem a syrskými džihádisty zemi, ve které Arméni žijí přes tisíc let. Se vší silou udeřili na 150.000 státeček s nadějí, že do několika dnů obsadí Arcach (Náhorní Karabach). Očekávaný Blitzkrieg se však nekoná. Obranná armáda Arcachu čelí mnohonásobné přesile. Statečně vzdoruje nejmodernějším zbraním, Turecku i syrským teroristům. Úspěch karabašské armády nespočívá v síle zbraní ani v zahraniční pomoci, ale v síle ducha a víře ve vítězství. A zatímco Arméni bojují o svou existenci, mezinárodní společenství se zmůže na pár výzev o nutnosti k návratu za jednací stůl. Agresorovi jsou takové výzvy k smíchu a získává pouze čas.

Za fádními výroky se skrývá více než jen nezájem problém vyřešit. EU a NATO nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, který je pro ně strategickým spojencem proti Rusku. Co vše jsou ochotny Turecku promíjet?

Když jsou Stepanakert, Šuši a další města v Náhorním Karabachu ostřelovány Ázerbájdžánci zbraněmi hromadného ničení, Evropská unie uvaluje sankce na běloruského prezidenta Lukašenka. Když na civilní obyvatele dopadají kazetové bomby, uvalují sankce na Rusko kvůli ruskému opozičnímu politikovi Navalnyjmu. Zatímco ázerbájdžánští vojáci brutálním způsobem popraví dva zajaté arménské vojáky, které před tím oblečou do arménské vlajky a pak rozstřílí kulometem, EU uvaluje další sankce na Sýrii. Na nemocnice v Náhorním Karabachu dopadají turecké bomby a NATO ujišťuje svého člena, Turecko, že je vděčen za jeho důležitou roli v boji proti terorismu.

Ale nezoufejme! Arméni v historii prokázali, že jsou schopni odolat přesile, zatlačit nepřítele zpět a bojovat na jeho území. Během boje o nezávislost v letech 1991-1994 povstali Arméni v Náhorním Karabachu proti dobře vyzbrojené ázerbajdžánské armádě a zvítězili. Viz. tabulka.

 

1991-1994

Vojenská síla Náhorního Karabach

Vojenská síla Ázerbájdžánu

Vojáci

20 000

42 000

Děla

177–187

388–395

Tanky

90–173

436–458

Obrněné vozy

290–360

558–1264

Bojová vozidla

39–200

389–480

Stíhací letouny

3

63–170

Helikoptéry

13

45–51

Ztráty

4,592 - 12,000

25 000 – 30,00

 

V obdobné situaci jsou Arméni i dnes. Celá léta se Ázerbájdžán s Tureckem připravoval na tuto invazi a nakupoval zbraně ve všech koutech světa. Pojistil se tureckou podporu a zavolal si na pomoc syrské džihádisty. Očekávaný výsledek však nepřichází. Ázerbajdžánské ztráty několikanásobně převyšují ztráty arménské. Turci doufají, že karabašské obránce nekonečným ostřelováním vyčerpají a vzdají to. Do Náhorního Karabachu však neustálé proudí dobrovolníci z arménské světové diaspory. Každý Armén ví, že Arcach je srdcem Arménie.  Spíše by přestalo vycházet slunce, než aby Armén nechal Arcach Turkům.

Zajímavé je, že žádný Ázerbájdžánec z ázerbájdžánské diaspory nepřiletěl, aby v tomto konfliktu bojoval za Ázerbájdžán. Karabach totiž nevnímají jako své historické území. Nachází se tam pouze několik mešit, a to ještě perských. Zato tam nalezneme stovky arménských kostelů, hrobů a historických památek. Syn arménského premiéra Nikoly Pašinjana odjel jako dobrovolník bojovat do Náhorního Karabachu. Z prezidentovi rodiny Ilhama Alijeva nikdo. Na bojištích umírají známí arménští herci, spisovatelé a umělci. Na frontě neuvidíte ani jednu význačnou osobnost Ázerbájdžánu. Musí dokonce za ně bojovat v prvních liniích syrští džihádisté. Teprve po dvě stě metrech jde za nimi ázerbajdžánská armáda.

Po bolševické revoluci v roce 1917 se ruská armáda stahovala ze Zakavkazu. Turci se domnívali, že zaberou území ustupující armády a jednou provždy se vypořádávají s Armény. Arménskému národu hrozilo totální vyhlazení. Bez vnější podpory se 21. května 1918 celý národ, včetně žen a dětí, postavil v blízkosti Sardarábádu (město v západní části Arménie) proti turecké armádě a po osmi dnech nepřítele rozdrtil. Podle slov historika Christophera J. Walkera, kdyby Arméni tuto bitvu prohráli, pravděpodobně by slovo Arménie označovalo pouze starověký zeměpisný výraz. Arméni bojují svůj druhý Sardarábád. Zvítězí i tentokrát.